Čas, který je zapotřebí
Otec a jeho dcera obývají pokoje dětství – jejího dětství a pohádkového dětství z filmu o Pinocchiovi, na němž její otec pracuje. Otec vypráví dceři o své práci a naslouchá jí, pozoruje ji, mluví s ní s vážností, klidem, respektem, ne jako s dospělým, ale jako s celým člověkem, ano, s člověkem, který je dítětem.
Holčička navštěvuje otcovo natáčení, kde pulzuje život, hluk, lidskost, práce, dřina, zamilovanost, kouzlo a pot. A v těchto světech se ztrácí.
Dcera se stává dívkou, kouzlo onoho limbu mezi nimi mizí, dcera to cítí, chápe, že rozchod s dětstvím je nenapravitelný. Chápe to z toho, jak se na ni otec dívá. Myslí si, že se mu nikdy nebude moci vyrovnat, a schválně padá, aby tomu tak bylo.
Dcera bere drogy, ale doma se stále snaží předstírat, že se nic neděje. Otec je nejprve bezbranný, pak ale zaujme pevný postoj a rozhodne se, že nebude nic předstírat. Zbaví dceru masky, postaví se té propasti s několika málo slovy, zato s opravdovým zájmem, a vezme ji s sebou do Paříže.
